Super Mario Bros. je americký hraný film z roku 1993, inspirovaný stejnojmennou videoherní sérií společnosti Nintendo. Režie se ujala dvojice Rocky Morton a Annabel Jankel, produkce probíhala pod hlavičkou Hollywood Pictures. Film představuje první velkorozpočtovou hollywoodskou adaptaci videohry v historii kinematografie a zároveň jeden z nejproblematičtějších pokusů převést herní estetiku do hraného filmu.
Produkční kontext a vývoj projektu
Vznik filmu byl poznamenán výraznými produkčními obtížemi. Společnost Nintendo poskytla licenci, avšak ponechala tvůrcům značnou volnost v interpretaci herního světa. Výsledkem byl scénář, který se výrazně odchýlil od původní předlohy. Natáčení provázely:
časté přepisy scénáře během produkce,
konflikty mezi herci a režiséry,
technické problémy spojené s náročnými kulisami a efekty.
Z odborného hlediska je film často uváděn jako příklad selhání produkční kontroly a neujasněné cílové skupiny.
Žánrové zařazení a tonální nejednoznačnost
Film kombinuje prvky sci-fi, fantasy, akční komedie a dystopie. Namísto barevného pohádkového světa her nabízí temné, industriální prostředí města Dinohattan, ovládaného autoritářským režimem. Tento posun vytvořil výrazný rozpor mezi očekáváním fanoušků a výsledným tónem filmu. Z hlediska filmové teorie jde o příklad tonální disonance, kdy forma a tematika neodpovídají zavedené značce.
Dějová struktura a narativní odchylky od herní předlohy
Příběh sleduje bratry Maria a Luigiho, instalatéry z Brooklynu, kteří se dostanou do paralelní dimenze obývané humanoidními dinosaury. Vládce tohoto světa, prezident Koopa, usiluje o ovládnutí obou dimenzí pomocí evoluční energie. Dějová struktura je lineární, avšak zahlcená expozicí a množstvím konceptů, které nejsou dostatečně rozvinuty. Herní motivy (houby, Goombové, princezna Daisy) jsou reinterpretovány vědecko-fantastickým způsobem, což oslabuje jejich symbolickou funkci.
Herecké obsazení a charakterizace postav
Bob Hoskins v roli Maria a John Leguizamo jako Luigi podávají civilní, realistické výkony, které kontrastují s groteskním světem filmu. Dennis Hopper jako Koopa ztvárňuje antagonistu s výraznou teatrálností, avšak jeho postava postrádá jasnou motivaci. Charakterizace postav je spíše schematická a podřízená vizuálním nápadům než dramatickému vývoji.
Vizuální styl, výprava a speciální efekty
Vizuální stránka filmu je jedním z jeho nejdiskutovanějších aspektů. Výprava kombinuje:
kyberpunkovou estetiku,
industriální architekturu,
praktické masky a animatronické efekty.
Na svou dobu byly efekty technicky ambiciózní, avšak dnes působí nejednotně. Absence jasného výtvarného klíče vede k vizuální přeplněnosti a ztrátě čitelnosti světa.
Hudba a zvuková složka
Hudební doprovod Alana Silvestriho plní převážně funkční roli a snaží se podpořit dobrodružný charakter filmu. Soundtrack však nepřispívá k vytvoření ikonického motivu srovnatelného s hudbou z herní série, což lze považovat za promarněnou příležitost v oblasti transmediální identity.
Kritická recepce a historické hodnocení
Po uvedení do kin byl film převážně negativně přijat kritikou i publikem. Kritizována byla zejména:
vzdálenost od herní předlohy,
chaotický scénář,
nevyvážený tón.
V retrospektivě je však film často analyzován jako kultovní kuriozita a důležitý historický milník ve vývoji filmových adaptací videoher.
Význam filmu v kontextu adaptací videoher
Z odborného hlediska má Super Mario Bros. zásadní význam jako varovný příklad raných adaptací, které podcenily specifika herního média. Film ovlivnil opatrnější přístup k licencím a dlouhodobě přispěl k nedůvěře studií vůči videoherním adaptacím až do jejich renesance po roce 2010.
Závěr
Film Super Mario Bros. nelze hodnotit jako úspěšné vyprávěcí dílo, avšak jeho historická a teoretická hodnota je nesporná. Představuje klíčový případ studia selhání adaptace, kdy nepochopení zdrojového materiálu, produkční chaos a tonální nejednoznačnost vedly ke vzniku filmu, který je dnes cennější jako objekt odborné analýzy než jako zábavní produkt.
