Film Brazil (1985), režírovaný Terrym Gilliamem, představuje jeden z nejvýznamnějších příkladů postmoderní dystopické kinematografie 20. století. Bývá často srovnáván s dílem George Orwella – 1984, ovšem oproti Orwellovi nabízí Brazil surreální, groteskně-fantaskní obraz totalitního systému, který není založen na násilí, ale na absolutní byrokratizaci společnosti.

Gilliam, jeden z členů legendární skupiny Monty Python, tímto filmem navazuje na vlastní poetiku, založenou na absurditě, obrazové přetíženosti a ironii, ale současně zde poprvé pracuje s hlubokými existenciálními a systémově-kritickými tématy. Film Brazil je dnes považován za klíčové dílo britské a americké sci-fi filmografie 80. let, navzdory tehdejším problémům s uvedením v USA kvůli střetu režiséra a producentů o finální podobu filmu.

Dějová linie a tematické vrstvy

Příběh sleduje Sama Lowryho (Jonathan Pryce), nenápadného úředníka v kolosu anonymní byrokracie, který se ve svých snech mění v romantického hrdinu zachraňujícího tajemnou ženu. Jeho rutina se zhroutí, když dojde k úřednímu omylu – místo jistého Buttle je omylem zatčen a zabit jistý Tuttle, což spustí řetězec událostí vedoucích k Samově osobní a systémové vzpouře.

Hlavní motivy filmu lze shrnout následovně:

  • Byrokracie jako nástroj totality – systém není represivní silou ze své podstaty, ale stává se takovým svou neschopností nést zodpovědnost a svou naprostou anonymitou.

  • Realita vs. sen – Samova vnitřní realita je snová, osvobozující, zatímco skutečný svět je stísněný, absurdní a nelogický.

  • Dekonstrukce hrdinství – Snící Sam je archetypem zachránce, ale realita jej strhává do šílenství.

  • Technologie jako entropie – svět Brazil je přeplněn nefunkční, překomplikovanou technikou, která neplní účel a pouze brání lidské interakci.

Vizuální styl a produkční design

Gilliam vytvořil vizuálně unikátní svět, který kombinuje prvky:

  • Art deco, brutalismu a industriální estetiky, čímž vytváří nelidské prostředí plné rour, kovu a šedi.

  • Vlivy futurismu 40. let a orwellovské dystopie (včetně explicitních odkazů na knihu 1984) jsou všudypřítomné.

  • Kamera často pracuje s extrémními úhly, deformovanými perspektivami a těsnými interiéry, aby podtrhla klaustrofobii a odcizení.

Scény snového světa jsou naproti tomu vizuálně lehké, otevřené a poetické, často za použití výrazné barevné stylizace a tradičních filmových triků, které kontrastují s mechanickou realitou.

Hudební motiv a význam názvu

Hudba je zásadním prvkem filmu. Ústřední motiv – píseň "Aquarela do Brasil" od Aryho Barrosa – byl poprvé proslaven ve 40. letech a zde slouží jako kontrastní ironický leitmotiv:

  • Hraje ve chvílích násilí a dehumanizace, čímž vzniká silný audio-vizuální sarkasmus.

  • Píseň evokuje ideu svobody a exotiky, zatímco děj se odehrává ve sterilním světě omezení.

Výběr názvu "Brazil" je záměrně dezorientující – neodkazuje k místu, ale ke stavu mysli: touze uniknout ze systému, být jinde, mimo dosah logiky a šílenství rutiny.

Postavy a jejich symbolika

  • Sam Lowry – tragický snílek, který není schopen efektivně jednat, jeho osud je metaforou neúčinného odporu proti systému.

  • Jill Layton (Kim Greist) – žena z jeho snů, v realitě nákladní řidička a občasná rebelka. Symbol neuchopitelné svobody.

  • Harry Tuttle (Robert De Niro) – bývalý technik, nyní sabotér systému, který „opravuje“ věci bez papírů. Jeho postava je alegorií na jedince, který vzdoruje systému tím, že jej ignoruje.

  • Paní Lowryová a kosmetička (Jim Broadbent) – představují posedlost mládím, estetikou a únikem z reality skrze vzhled – v kontrastu k chátrajícímu světu okolo.

Sociálně-politická rovina

Gilliamův film je ostrou kritikou technokratických režimů, korporátní logiky, i západní společnosti 80. let:

  • Systém ve filmu je natolik samopohánějící, že už nepotřebuje autoritu – chyby jsou důsledkem selhání mechanismu, nikoli zlého úmyslu.

  • Všudypřítomná cenzura a ztráta osobní identity jsou zobrazeny bez potřeby brutální síly – stačí přetížení administrativou a procesem.

  • Film předvídá dnešní obavy ze sledování, digitalizace, dehumanizace a byrokratické neodpovědnosti.

Režijní střet a různé verze filmu

Gilliam se během distribuce dostal do sporu se studiem Universal Pictures, které považovalo film za příliš temný a nekomerční. Studio sestříhalo vlastní verzi filmu, známou jako Love Conquers All, s pozměněným „šťastným“ koncem.

Gilliam bojoval za svou původní vizi, dokonce publikoval otevřený dopis v Hollywood Reporteru:

„Where is my movie?“

Nakonec se mu podařilo prosadit tzv. Director’s Cut (142 minut), který dnes představuje kanonickou verzi filmu.

Odkaz a význam

Brazil je dnes považován za kultovní dílo, které:

  • Ovlivnilo režiséry jako Christopher Nolan (Inception), Denis Villeneuve (Blade Runner 2049) či Jean-Pierre Jeunet (Delikatesy, Amélie).

  • Je analyzován v rámci film studies, postmoderní estetiky a mediální teorie.

  • Pravidelně se objevuje ve výběrech nejlepších filmů 20. století (např. BFI, Sight & Sound, Cahiers du Cinéma).

Závěr

Brazil je mnohovrstevnatý, vizuálně bohatý a myšlenkově provokativní film, který přesahuje rámec klasické dystopie. Je to komplexní výpověď o společnosti, která se topí ve vlastních strukturách, o snu jako posledním útočišti jednotlivce, a o absurditě systému, který se stal sám sobě účelem. Terry Gilliam zde vytvořil nesmírně aktuální obraz dehumanizovaného světa, který svou silou a vizí patří k vrcholům světové kinematografie.