Téma Frankensteina představuje jeden z nejzásadnějších mezníků ve vývoji filmové i literární fantastiky. Původní román Frankenstein; or, The Modern Prometheus (1818) od Mary Shelley, často považovaný za první dílo vědeckofantastického žánru, se stal inspirací pro desítky filmových adaptací, reinterpretací a intertextuálních parafrází napříč médii.

Cílem tohoto odborného článku je analyzovat nejvýznamnější filmové adaptace Frankensteina, přičemž důraz bude kladen na film Frankenstein (1931) režiséra Jamesa Whalea, který vytvořil základní ikonografii postavy „monstra“ a položil základy tzv. „vědeckého hororu“. Zároveň bude text reflektovat filozofické, etické a kulturní otázky spojené s motivem umělého stvoření života – a to v historickém i současném kontextu.

Frankenstein (1931): Narativní struktura a stylistická specifika

Filmová adaptace z roku 1931, produkovaná studiem Universal Pictures a volně založená na divadelní hře Peggy Weblingové (nikoliv přímo na románu Mary Shelleyové), se od původní předlohy výrazně odchyluje. Postava doktora Viktora Frankensteina (ve filmu přejmenovaná na Henryho Frankensteina, v podání Colina Clivea) zde není pouze tragickým intelektuálem, ale i posedlým vědcem, který překračuje etické hranice vědy. Monstrum (Boris Karloff) je oproti literárnímu originálu výrazně zjednodušené – nemluví, je infantilní a tragické zároveň.

  • Struktura: Film je lineárně vystavěn, s klasickou dramatickou trojaktovou strukturou. V úvodu sledujeme Frankensteina při pokusech ve věži, střední část je věnována úniku monstra a jeho interakci s okolím, třetí akt vrcholí lynčem a finálním požárem věže.

  • Stylizace: Film čerpá z německého expresionismu – využívá ostré kontrasty světla a stínu (chiaroscuro), diagonální kompozice, gotickou architekturu a expresivní herecké výkony. Celkové vizuální pojetí klade důraz na temnou atmosféru, izolaci a absurditu prostředí.

  • Symbolismus: Věž, kde Frankenstein tvoří své monstrum, funguje jako vědecká laboratoř i gotická věž „pýchy a pádu“. Použití blesku jako oživujícího prvku evokuje prométheovský motiv „krádeže ohně“.

Monstrum jako tragická postava: Od Karloffa k postmoderním reinterpretacím

Postava monstra prošla ve filmové historii výraznou proměnou – od děsivé figury v raných hororech po filozoficky komplexní subjekt v moderních adaptacích.

  • 1931–1948: Boris Karloff a Universal Monsters
    Monstrum je neartikulované, fyzicky impozantní, ale emočně citlivé. Ve filmech jako Bride of Frankenstein (1935) dochází k jeho polidštění a naznačení schopnosti citového vztahu. Karloffův výraz a pohyb kladou důraz na tragiku existence, nikoliv zlo.

  • 1994: Mary Shelley's Frankenstein (Kenneth Branagh)
    V této adaptaci, která se snaží být věrnější původnímu románu, je monstrum (Robert De Niro) inteligentní, mluvící a filozofující. Jeho morální i existenciální konflikty připomínají otázky determinismu, odcizení a hledání identity.

  • Postmoderní interpretace
    V novějších zpracováních (např. Victor Frankenstein [2015], I, Frankenstein [2014]) je monstrum vnímáno jako produkt biotechnologie, genetického inženýrství nebo kybernetiky – čímž se téma přesouvá z viktoriánské etiky k otázkám transhumanismu a postlidské identity.

Filozofické a etické otázky: Stvoření života mimo přirozený řád

  • Frankenstein jako moderní Prométheus
    Mary Shelley označuje svého hrdinu za „novodobého Prométhea“, čímž tematizuje pýchu vědy a nelegitimní zásah do božských pravomocí. Tato myšlenka se ve filmových adaptacích transformuje do etického dilematického rámce: „Může věda existovat bez morálky?“

  • Geneze zla: stvořitel nebo stvořený?
    Ve filmu (1931) vzniká klíčová otázka: Je monstrum zlé kvůli své podstatě, nebo kvůli tomu, že bylo odvrženo a nepochopeno? Tato ambivalence zůstává konstantní – mnohé adaptace ukazují, že pravý „monstrum“ je samotný doktor, nikoliv jeho výtvor.

  • Problematika identity a autonomie
    Monstrum v moderním pojetí (Branagh, De Niro) touží po lásce, uznání a smyslu. Tím se stává existenciálním subjektem, nikoliv objektem. Z hlediska filozofie je možné uvažovat o vztahu mezi stvořeným vědomím a právem na sebeurčení.

Frankenstein a věda: Vznik vědeckého mýtu ve filmu

Film Frankenstein sehrál zásadní roli v tom, jak společnost vnímá vědu a vědce:

  • Vědec jako demiurg – Vizuální reprezentace Frankensteina (laboratoř, elektrody, blesky) vytváří stereotyp „šíleného vědce“, který je odtržen od reality a morálky. Tato figura se stává archetypem vědce v hororu, sci-fi i thrillerech 20. století.

  • Technofobie a ambivalence pokroku – Frankenstein tematizuje hlubokou společenskou úzkost z vědeckého pokroku. Film varuje, že technologie bez etického ukotvení může vést k destrukci – motiv, který rezonuje v postnukleární kinematografii i dnešní AI diskusi.

  • Kultura vs. příroda – Konflikt mezi přirozeným (smrt, řád přírody) a kulturním (vědecký zásah, umělé oživení) je klíčový. Film zhmotňuje napětí mezi těmito dvěma silami ve formě tragického konfliktu, který nemůže být vyřešen smírně.

Kulturní vliv a dědictví

  • Ikonografie: Obraz monstra (plochá lebka, šrouby v krku, těžkopádná chůze) se stal univerzálním popkulturním znakem, který mnohdy nemá s původním románem nic společného. Přesto přežívá napříč generacemi.

  • Mezižánrové přesahy: Frankenstein vstupuje do žánrů hororu, sci-fi, dramatu i parodie (Young Frankenstein [1974]). Tím potvrzuje svoji schopnost neustálé reinterpretace.

  • Vzdělávací a etický význam: Díky své univerzálnosti je téma Frankensteina využíváno i v akademické sféře – v etice vědy, bioetice, literární teorii i kulturních studiích.

Závěr

Filmové adaptace Frankensteina – zejména ta z roku 1931 – nejsou pouze hororovými příběhy, ale hlubokými kulturními texty, které reflektují lidské úzkosti, vědecké ambice i filozofické dilemata o původu a smyslu života. V postavě doktora Frankensteina se zrcadlí jak touha po poznání, tak nevyhnutelná cena za překročení limitů.

Frankensteinovo monstrum není jen fikční bytostí – je metaforou moderního lidství, které se potýká se svými výtvory, zodpovědností a nejistotou, zda skutečně ovládá to, co stvořilo. V tomto smyslu zůstává Frankenstein nesmrtelným mýtem, který se v každé epoše znovu aktualizuje – a film jako médium je jeho nejviditelnější nositel.