Základní informace a kontext filmu
Název: Hibernatus
Rok výroby: 1969
Země původu: Francie
Režie: Édouard Molinaro
Scénář: Jean-Bernard Luc, Jean Halain, Édouard Molinaro
Hlavní herec: Louis de Funès (v roli Huberta de Tartas)
Předloha: Divadelní hra Jeana Bernarda Luca
Žánr: Sci-fi komedie s prvky satiry, společenské kritiky a absurdního humoru
Film Hibernatus je specifickým zástupcem žánru sci-fi komedie, který propojuje vědeckofantastický motiv hibernace s kritickou reflexí společenských konvencí a kulturní proměny. V jádru se jedná o situační komedii, v níž klíčovým prvkem je časový střet mezi člověkem z minulosti a moderní společností 60. let 20. století.
Dějová osnova a její dramatická stavba
Příběh se rozvíjí kolem Huberta de Tartas, bohatého průmyslníka, jehož poklidný život naruší senzační vědecký objev. V Arktidě je nalezen muž, Paul Fournier, který byl v roce 1905 zmražen v ledu v důsledku nehody. Tento muž je ve skutečnosti dávno ztracený pradědeček manželky Huberta – Edmée de Tartas – a zároveň biologický pradědeček jejich syna Didiera.
Vědci se rozhodnou Paula "rozmrazit" a úspěšně jej oživí. Následně však vyvstává závažný problém: Paul si myslí, že stále žije v roce 1905. Hubert, jeho rodina a vědci jsou nuceni vytvořit fiktivní prostředí odpovídající počátku 20. století, aby Paula neotřesla skutečnost a nezemřel na šok.
Tento základní konflikt rozvíjí řadu komických situací, paradoxů a záměn, typických pro tvorbu s Louisem de Funèsem – včetně jeho charakteristického frenetického herectví, mimiky a verbálních výstupů.
Postavy a jejich funkce v narativní struktuře
Hubert de Tartas (Louis de Funès): Typická postava autoritativního, neurotického buržoazního muže, který je konfrontován s chaosem a ztrátou kontroly. Je centrem většiny situačního humoru.
Edmée de Tartas: Je citlivější, emocionálně laděná postava, která se snaží chápat situaci a má pozitivní vztah k "hibernovanému" předkovi.
Paul Fournier: Tzv. „hibernatus“, jeho postava slouží jako prostředek pro zrcadlení proměny společnosti, jakož i k vytváření absurdních situací (např. když naráží na moderní technologie a zvyky).
Didier de Tartas: Mladý muž, který zaujímá pozici mezi světem svého pradědečka a realitou 60. let. Pomáhá vytvářet fiktivní kulisy pro Paula.
Vědeckofantastické prvky a jejich ztvárnění
Z hlediska science fiction je klíčový motiv hibernace a resuscitace člověka po desítkách let, který je i dnes považován za vědecky problematický, a tehdy (v 60. letech) byl zcela teoretický.
Film využívá tento motivační rámec ne pro spekulaci o medicínské realitě, ale jako spouštěč komediálního zmatku a společenské satiry.
Zobrazení hibernace a oživení je silně stylizované, bez detailního vědeckého vysvětlení, ale slouží jako dramaturgické zařízení pro střet dvou epoch.
Věda je zde záměrně zkarikována – např. vědci jsou vylíčeni jako chladní, přísní, často absurdně důslední v etiketě nebo protokolu.
Společenská reflexe a tematická rovina
Jedním z hlavních rysů filmu je kritická reflexe rychlých společenských změn 20. století:
Proměna hodnot: Paul Fournier, jakožto „muž z roku 1905“, je šokován moderní společností – její volností, feministickými postoji žen, ztrátou aristokratických mravů a konzumním životním stylem.
Satira na buržoazii: Hubert de Tartas reprezentuje karikaturu zbohatlíků, kteří nemají hlubší vazbu k rodině ani tradici, ale hrají si na důstojnost a status. Jeho ochota lhát a manipulovat ukazuje na pokrytectví moderní vyšší třídy.
Kritika pokroku: Film zpochybňuje bezhlavý technologický a vědecký pokrok – nejen jeho praktické dopady, ale i etickou stránku (má smysl vracet člověka do života jen proto, že můžeme?).
Identita a paměť: Paulova identita zůstává zakotvená v minulosti – přirozeně odmítá moderní svět. Film zde pracuje s motivem konfliktu historické paměti vs. současná realita.
Režijní a vizuální styl
Édouard Molinaro využívá tradiční styl komediální režie: statické kamery ve vnitřních scénách, dynamické střihy v panických situacích, využívání dramatických nástupů Louis de Funèse.
Scénografie se zásadně proměňuje – část filmu se odehrává ve stylizovaném prostředí roku 1905, které je uměle vytvořené (vily, interiéry, oblečení, vozy), což přináší výrazný vizuální kontrast se scénami ze 60. let.
Hudba (včetně původní partitury) podtrhuje komický a někdy až groteskní charakter scény – s využitím rychlých rytmů a zvukových efektů.
Recepce a význam
Divácká oblíbenost: Film byl v době svého uvedení velkým hitem a dlouhodobě patří mezi známé tituly s Louisem de Funèsem. Pro publikum 60. a 70. let byl atraktivní i díky humoru a tématu pokroku vs. tradice.
Kritická reflexe: Kritici ocenili originální kombinaci žánrů – komedie a sci-fi, ale někteří označovali film za příliš „mechanický“ v humoru. Přesto byla hra i film považovány za inovativní z hlediska námětu.
Kulturní dopad: Hibernatus rozvíjí motiv „zmraženého člověka“, který se v popkultuře vyskytuje opakovaně (Demolition Man, Captain America, apod.). Film tak patří k raným zástupcům tohoto typu příběhu, ovšem s důrazem na humornou dekonstrukci vědeckých i společenských norem.
Závěr
Hibernatus je významným filmem nejen v rámci filmografie Louise de Funèse, ale také jako příklad toho, jak může být vědeckofantastický motiv využit pro satirické a společensky reflektivní účely. Je to film, který se nepokouší o realističnost, ale pomocí absurdního rámce klade otázky po smyslu modernity, tradice a etiky vědeckého pokroku.
Jeho hlavní přínos spočívá ve schopnosti spojit komediální grotesku s vážnými tématy, což jej činí relevantním i s odstupem více než 50 let od jeho vzniku.
