Dlouhá sukně je jedním z nejtradičnějších a nejdéle užívaných oděvních prvků v ženském šatníku evropských dějin. V různých historických obdobích se její tvar, střih, materiál i funkce výrazně měnily. Sloužila nejen jako estetický prvek, ale také jako symbol postavení, modesty (cudnosti), regionální identity, a často měla i funkční vrstvení kvůli ochraně před chladem či podporu siluety. Tento odborný článek přináší detailní přehled vývoje dlouhých sukní od raného středověku po 19. století, se zaměřením na konstrukční řešení, vrstvení, materiály a dochované střihy.
Materiálové složení a výběr látek pro dlouhé sukně
Použité látky se lišily podle období, regionu a sociálního postavení nositelky.
Mezi nejčastěji používané patřily:
Vlna – valchovaná nebo tkaná, vhodná pro zimní a pracovní oděvy
Len – pro spodní sukně a spodničky, zejména ve středověku a raném novověku
Bavlna – objevuje se masivněji až v 17.–18. století, především ve spodních vrstvách a tištěných sukních
Hedvábí – drahé a lehké tkaniny pro šlechtu a vyšší vrstvy
Brokát, taft, samet – společenské a slavnostní sukně, často kombinované s krajkami nebo výšivkou
Domácí tkaniny (látky z domácí výroby) – ve venkovském prostředí, časté u krojových součástí
Střihová konstrukce a techniky zpracování
Střih sukně byl po většinu historie tvořen z klínových nebo obdélníkových dílů, které byly v pase nařasené, skládaly se do skladů nebo hladce připojené k pásku či živůtku.
Typické střihové prvky:
Obdélníkové panely – s minimálním odpadem látky (středověk, renesance)
Klínová konstrukce – pro zvonovitý tvar, často ve čtyřech až osmi dílech
Kruhová nebo půlkruhová sukně – od baroka, vyžadovala více látky
Nařasení nebo sklady v pase – ručně řasené, cartridge pleating, box sklady
Zadní šev a rozparek – často s kapsou nebo otvorem k přístupu do spodní sukně
Funkce a vrstvení sukní
Historické oblékání využívalo systému vrstev, kde každá sukně měla konkrétní účel:
Spodní sukně (underskirt, petticoat)
Materiál: len, bavlna, lehká vlna
Funkce: hygiena, tepelná izolace, tvarování siluety
Konstrukční sukně (support skirt)
Krinolíny, turnýry, vycpané spodničky (od 16. stol.)
Účel: vytváření módní siluety (např. silueta „A“, „andulka“, „polonéza“)
Vrchní (viditelná) sukně
Luxusní materiály, výšivky, barevné kontrasty
Často dělená sukně – umožňovala prosvítání spodničky
Vývoj podle historických období
Středověk (500–1500)
Volně splývavé sukně bez zpevnění, často s klíny pro rozšíření
Vázané v pase nebo přišité k tunice
Vrstvení: jedna nebo dvě vrstvy podle ročního období
Materiály: těžší vlny, domácí plátno
Renesance (1500–1600)
Samostatná sukně spojená s živůtkem (tzv. kirtle)
Zvyšující se objem – sklady, cartridge pleating
Dekorace: krajky, paspulky, kombinace barev
Vrchní sukně často otevřená vpředu, pod ní barevná spodnice
Baroko a rokoko (1600–1780)
Široké konstrukce (panniers) – sukně nabírané do boků
Použití pevných konstrukcí: rybí kostice, kovové obruče
Horní vrstva často dělená, spodní spodnice silně zdobená
Sukně připojená ke korzetovému živůtku
Empír a biedermeier (1780–1850)
Empír: zvýšený pas, sukně splývavá, často z jemného batistu nebo mušelínu
Biedermeier: návrat k širokým sukním, ale bez konstrukcí – vrstvené spodničky
Střih do „zvonovitého“ tvaru, zvýraznění boků a dolní linie
Viktoriánské období (1850–1900)
Krinolína, turnýra – opět silné konstrukční vrstvy
Sukně složená z více dílů, často složitě řasená a nařasená
Vzory: květinové, pruhy, kombinace více látek v jedné sukni
Zdobení a detaily historických sukní
Výšivky (ručně nebo později strojově) – florální i heraldické motivy
Krajky, třásně, volány, pásky, aplikace – vrstvené na spodní okraj
Paspulky, výpustky – kontrastní linie, zejména v renesanci a 19. století
Kapsy skryté ve švech nebo samostatně zavěšené na páskách (18. stol.)
Dochované prameny a možnosti rekonstrukce
Střihové knihy: Juan de Alcega (1589), Arnold: Patterns of Fashion
Dochované exempláře: muzeální sbírky (např. V&A, MET, Livrustkammaren)
Ikonografie: portréty, iluminace, módní ilustrace, figurální fresky
Písemné prameny: inventáře, cechovní záznamy, deníky, módní časopisy
Závěr
Historické dlouhé sukně jsou jedním z nejbohatších témat v oblasti oděvní historie, neboť jejich vývoj odráží změny ve společnosti, estetice, technologii i ekonomice. Od jednoduchých, praktických sukní středověkých žen až po složitě konstruované turnýrové modely viktoriánské éry prošel tento oděvní prvek pozoruhodným vývojem. Pro odborníky na historický oděv, reenactory i scénické výtvarníky je porozumění střihům, materiálům a vrstvení klíčové pro tvorbu autentického historického kostýmu, který nejen odpovídá dané době, ale také funkčně funguje v historickém kontextu.
