Historické střihy představují základní architektonický prvek oděvu, který vyjadřuje nejen estetické normy dané doby, ale i technologickou úroveň řemesla, dostupnost materiálů a společenské postavení nositele. Studium historických střihů kombinuje znalosti textilní technologie, antropologie a oděvní konstrukce. Tento článek se zaměřuje na konkrétní střihové principy v klíčových historických obdobích s důrazem na technickou specifikaci.
Střihy ve starověku: Konstrukční minimalismus
Ve starověkých civilizacích (Egypt, Mezopotámie, Řecko, Řím) byly oděvy často koncipovány jako drapéry – jednoduše tvarované kusy látky (obdélníky, čtverce) omotávané či sepnuté kolem těla. Nešlo o klasické střihy v moderním slova smyslu.
Technické řešení: Absence švů, spojování pomocí fibulí, pásků a uzlů. Tvar oděvu určovalo smotání a vrstvení.
Materiály: Lehké lněné a vlněné tkaniny s vysokou splývavostí.
Význam: Oděv se přizpůsoboval tělu až při nošení, což nevyžadovalo pokročilé krejčovství.
Středověké střihy: Geometrické dělení a klínové konstrukce
S příchodem středověku (cca 9.–15. stol.) dochází k rozvoji šití a konstrukce na základě geometrických tvarů. Střihy jsou založeny na obdélnících, lichoběžnících, klínech a lichých dílech, které minimalizovaly odpad při stříhání ručně tkaných látek.
Typické konstrukce:
Tunika: Vyráběná z jednoho obdélníkového dílu s všitými rukávy.
Klínové vsazky: Vkládány pro rozšíření (např. v sukních a rukávech).
Gores: Klíny ve spodních částech pro volnost pohybu.
Technologické omezení: Střihová modelace probíhala minimálně – tvarování bylo dosaženo vrstvením a použitím opasků.
Užití: Církevní oděvy, svrchní pláště, základní každodenní oděvy.
Gotické a renesanční střihy: První kroky ke konstrukci podle postavy
V pozdním středověku a renesanci (14.–16. stol.) začínají být střihy složitější, s výrazným tvarováním trupu a rukávů. Poprvé se objevují záševky, členění oděvu v oblasti ramen a trupu, a přiléhavější střihy.
Konstrukční prvky:
Tvarované živůtky na záda i prsa.
Vícedílné rukávy, často všité s dekorativní funkcí (výstřihy, řasení).
Spodní šněrování (např. na korzetech).
Typický oděv: Surcot a houppelande – s širokými rukávy a vybranými liniemi těla.
Krejčovská technika: Střihy byly přizpůsobovány přímo na nositele, bez standardizovaných velikostí.
Baroko a rokoko: Střihová náročnost a dekonstrukce siluety
V 17. a 18. století dochází k dramatické změně siluety – rozšířené sukně, korzety, vyztužené živůtky a strukturované rukávy tvoří jádro módního střihu.
Střihové inovace:
Panniers a kruhové konstrukce pro tvarování spodní části oděvu.
Komplikované členění předního a zadního dílu živůtku.
Důraz na symetrii, vrstvení a konstrukci v prostoru.
Materiály: Bohaté brokáty, hedvábí, vyšívané tkaniny.
Technické nároky: Vyžadovalo se dokonalé přizpůsobení konkrétní postavě, vysoká míra ručního zpracování.
19. století: Industrializace a standardizace střihů
V průběhu 19. století přináší rozvoj šicího stroje, papírových střihů a konfekce zásadní změny v konstrukci oděvu. Objevují se první systémy stupňování velikostí a modulární střihové systémy.
Silné momenty:
Empírový střih (vysoký pas pod prsy, splývavé sukně).
Krinolíny a kovové konstrukce – změna střihu kvůli nosné konstrukci.
Bustle (turnýra): Zvýraznění zadní siluety, které ovlivňuje střih sukní i živůtku.
Střihové školy: Založení prvních odborných institutů pro oděvní tvorbu (např. Tailor & Cutter v Londýně).
20. století: Moderní střih jako nástroj designu
V moderní době se střih stává nejen funkčním, ale i výrazovým prostředkem designéra. Oděv se přizpůsobuje hromadné výrobě, ale zároveň umožňuje avantgardní tvary, asymetrii a objemové deformace.
Technické přístupy:
Modelace na figuríně (moulage): Tvorba střihu přímo na tvar těla.
CAD systémy: Digitalizace střihů a jejich simulace.
Zero-waste konstrukce: Navrhování střihů bez textilního odpadu.
Ikonické střihy: Chanelův „box jacket“, Diorův „New Look“ (silná pasová linie, rozšířená sukně), futuristické střihy Paco Rabanne nebo Issey Miyake.
Závěr
Historické střihy reflektují vývoj nejen módy, ale i technologie, společenských struktur a přístupu k lidskému tělu. Technické zvládnutí střihové konstrukce je klíčové pro rekonstrukce historických oděvů i tvorbu moderních kolekcí inspirovaných minulostí. Jejich studium poskytuje cenný pohled na propojení řemesla a kultury v každé historické epoše.
