Krojové látky představují specifickou skupinu textilií, které slouží k výrobě tradičních oděvů – krojů. Tyto oděvy nesou historický, regionální, kulturní i estetický význam a jsou významným prvkem národního kulturního dědictví. Výroba krojových látek podléhá nejen technickým, ale i historicko-etnografickým požadavkům, které se liší podle konkrétního regionu a typu kroje (slavnostní, pracovní, sváteční aj.).
Materiálové složení krojových látek
Krojové látky jsou většinou přírodní nebo polosyntetické materiály, které odpovídají historickým technologickým možnostem i současným požadavkům na vzhled a funkčnost.
Len: Tradiční tkanina pro spodní a pracovní části krojů (např. košile, spodnice). Vyniká pevností, savostí a vysokou prodyšností. Typická je plátnová vazba.
Bavlna: Používaná zejména od 19. století, nahradila v některých oblastech len. Vhodná pro vyšívané rukávce, zástěry a zdobené halenky.
Vlna: Materiál pro svrchní části kroje – sukně, lajblíky, vestičky, kabátce (např. kordulka na Slovácku). Používají se různé druhy vlněných tkanin – sukno, vlněný flauš, vlněná kostýmovka.
Hedvábí: Luxusní materiál pro slavnostní a obřadní kroje. Používá se např. na šátky, šorce, stuhy, ale i na živůtky u svatebních krojů. Typická je atlasová nebo repsová vazba.
Satén, brokát, taft: Syntetické nebo směsové tkaniny se využívají u novodobých replik nebo rekonstrukcí pro dosažení vzhledu původních materiálů, které jsou dnes obtížně dostupné.
Typy a struktura krojových tkanin
Vazby a textilní konstrukce:
Plátnová vazba: Nejstarší a nejrozšířenější – len, bavlna, kanafas.
Keprová vazba: Umožňuje vyšší hustotu tkaniny, používá se pro vlnařské látky (kabátky, sukně).
Atlasová vazba: Pro lesklé, slavnostní tkaniny (hedvábí, satén).
Žakárová vazba: Dekorativní, vícebarevné motivy (např. u brokátu nebo tradičních stuh).
Vyšívané textilie: Krojové látky jsou často zdobeny ruční výšivkou, která je nositelem regionálních ornamentů.
Gramáž a úpravy:
Lehké látky: 90–160 g/m² – vhodné pro spodní části oděvu, halenky, šátky.
Středně těžké látky: 160–300 g/m² – využívány na sukně, lajblíky, vesty.
Těžké látky: nad 300 g/m² – kabátce, kordulky, pláště.
Typické úpravy zahrnují bělení, barvení přírodními barvivy (dříve např. indigo, košenila), tisk (modrotisk, ruční potisk) a žehlení do tzv. faldů (např. u slavnostních sukní).
Regionální specifika krojových látek v ČR
Haná: Silné vlnařské tradice, kroje často z vlněného sukna, barevně střízlivé (tmavě modrá, černá, vínová).
Slovácko: Bohaté výšivky na plátně, živé barvy, použití brokátových a hedvábných tkanin pro slavnostní oděvy.
Chodsko: Krojové látky často doplněné o modrotisk, krajky a plátno s charakteristickými červenými výšivkami.
Valašsko: Užití lněného a vlněného plátna, důraz na přírodní barvy, robustní konstrukce (kabátce, krpce).
Plzeňsko: Kombinace lnu a bavlny, geometrické nebo květinové vzory na potištěném plátně.
Současné technologie výroby krojových látek
Moderní produkce krojových látek se opírá o historické předlohy, ale využívá současné technologie pro zajištění stálosti barev, zvýšené životnosti a snadnější údržby.
Digitální tisk: Replikace historických vzorů na bavlněné nebo směsové podklady.
Moderní žakárové stavy: Věrné kopie historických tkanin pro brokáty a slavnostní látky.
Sanforizace a mercerace: Úpravy zajišťující rozměrovou stabilitu a vyšší lesk bavlněných tkanin.
Antibakteriální a snadnožehlivé úpravy: Používané u replik určených k častému nošení (např. folklorní soubory).
Použití a aplikace krojových látek
Rekonstrukce historických krojů: Muzea, etnografické instituce, sběratelé.
Výroba replik pro folklorní soubory: Oděvy navržené pro pravidelné nošení a vystupování.
Slavnostní a obřadní použití: Svatby, poutě, hody – tradiční krojové oděvy podle regionálních zvyklostí.
Umělecké a scénické využití: Divadelní a filmová produkce, kostýmní výpravy.
Závěr
Krojové látky jsou nejen materiálním základem pro výrobu tradičních oděvů, ale také nositeli kulturní identity, historické paměti a estetických hodnot regionálních společenství. Jejich výběr, konstrukce a zpracování vyžaduje detailní znalost textilních technologií, historických reálií a současných výrobních možností. V éře rostoucího zájmu o folklor, udržitelnost a kulturní dědictví se výroba kvalitních krojových látek stává nejen řemeslnou disciplínou, ale i formou kulturního uchovávání národní tradice.
