Základní informace o filmu
Originální název: La Cité des enfants perdus
Režie: Marc Caro a Jean-Pierre Jeunet
Scénář: Gilles Adrien, Jeunet, Caro
Země původu: Francie / Německo / Španělsko
Premiéra: 1995
Žánr: dystopická fantasy, sci-fi, temný surrealismus
Hlavní představitelé: Ron Perlman (One), Daniel Emilfork (Krank), Judith Vittet (Miette), Dominique Pinon (četné role)
Hudba: Angelo Badalamenti
Kamera: Darius Khondji
Narativní rámec a dějová struktura
Film Město ztracených dětí (La Cité des enfants perdus) je zasazen do nepojmenovaného, mlhou zahaleného přístavního města, kde zločinecký kult unáší malé děti, aby sloužily jako subjekty k experimentům.Centrální zápletka se točí kolem vědce Krank, který není schopen snít a stárne předčasně. Aby prodloužil svůj život a získal zpět ztracené sny, unáší děti, od kterých se snaží sny extrahovat pomocí snové aparatury. V kontrastu k této bizarní technologické tyranii stojí One – jednoduchý, ale fyzicky silný bývalý harpunář, který se pokouší zachránit svého uneseného „malého bratra“ Denree. Spojí síly s Miette, děvčátkem z bandy sirotků, a společně pronikají do podsvětí města.
Děj je lineární, avšak vysoce stylizovaný – přerušovaný snovými sekvencemi, halucinacemi a flashbacky. Film balancuje mezi klasickým narativem a postmoderní fragmentací, přičemž estetika předčí logiku událostí.
Hlavní tematické okruhy
1. Motiv snu a paměti
Ústřední motiv – nemožnost snít – je jak metaforou pro ztrátu lidskosti (Krank), tak i biologickým deficitem, který má být kompenzován technologickým násilím. Sny zde nejsou luxusem, ale prostředkem přežití.2. Dětství a zneužívání nevinnosti
Film staví do kontrastu dětskou zranitelnost a zločinnou manipulaci – děti jsou unášeny, hypnotizovány, vysávány (doslova i symbolicky). Děti ztrácejí dětství. Přesto postava Miette reprezentuje morální jádro: inteligenci, empatii a odvahu.3. Dystopie, technologická dekadence a dekonstrukce vědy
Technologie v tomto filmu není osvobozující, ale represivní. Krankova laboratoř je mechanicky fascinující, ale morálně zvrácená. Věda není racionalitou, ale karikaturou, podobně jako u "klonů" nebo mozek v akváriu (Irvin). Vzniká tak groteskní techno-surrealismus.4. Láska a přirozenost
One a Miette reprezentují dualitu čisté síly a vnitřní moudrosti. Jejich vztah – ne sexuální, ale ochranářský – je nejsilnějším lidským poutem v celém filmu. Zatímco technologie děti ničí, lidskost je chrání.Estetika, výtvarné pojetí a kamerová práce
Film je známý výjimečnou vizuální stylizací, která čerpá z několika estetických zdrojů:
Steampunk: převaha mosazi, potrubí, mechanických aparátů, excentrických strojů.
Surrealismus: kompozice rámu, deformované prostory, fantaskní symbolika (např. hovořící mozek, bleší bomba).
Deformace reality: používání širokoúhlých objektivů, nepravděpodobné úhly kamery, optické zkreslení prostoru (Darius Khondji).
Barvy: paleta je omezená – dominuje zelenošedá a rezavě hnědá; absence přirozeného světla evokuje věčnou noc.
Jeunet s Caro vytvořili obrazový svět, který se nepodobá žádnému jinému evropskému filmu své doby – detailní, choreograficky přesný a nabitý výtvarným symbolismem.
Hudební doprovod a zvuková dramaturgie
Hudbu složil Angelo Badalamenti, známý spoluprací s Davidem Lynchem (Twin Peaks, Mulholland Drive). Soundtrack kombinuje melancholické smyčce s disonantními sekvencemi, přispívá k halucinační atmosféře filmu. Zvuk je diegeticky bohatý – zdůrazněné kroky, mechanické zvuky, vodní šplouchání – vše posiluje senzorickou tíseň.Herecké výkony a charakteristika postav
Ron Perlman (One) – nefrancouzský herec, který se naučil své repliky foneticky. Jeho minimalistický projev je kontrastem k expresivitě okolního šílenství.
Judith Vittet (Miette) – dětská herečka podává neuvěřitelně vyspělý výkon; Miette je emocionálním středem filmu.
Daniel Emilfork (Krank) – expresionistický výstup v roli antagonsity: hlas, mimika, vzhled – vše evokuje postavu z kabaretního noiru nebo němé grotesky.
Dominique Pinon – hraje čtyři klonované postavy. Poskytuje filmu určitou komickou dimenzi, ale zároveň vytváří pocit existenční úzkosti.
Inspirace, kontext a recepce
Film odkazuje k více kulturním a uměleckým zdrojům:
Fritz Lang – Metropolis
Jan Švankmajer – animovaný surrealismus a deformace tělesnosti
Terry Gilliam – Brazil, Time Bandits
Bratři Quay – stylizovaná technofobie, miniaturizace hrůzy
Georges Méliès – raná kinematografická magie
Při svém uvedení v Cannes (sekce mimo soutěž) byl film kritiky chválen pro výtvarnost, ale v komerčním smyslu spíše neuspěl. Časem si však získal kultovní status, zejména mezi fanoušky steampunku, artového sci-fi a temného fantasy.
Význam a vliv
Město ztracených dětí je dnes považováno za klíčové dílo francouzské postmoderní kinematografie 90. let. Je součástí diskursu o technologickém útlaku, dehumanizaci a přechodu mezi snem a realitou. Režisér Jean-Pierre Jeunet později dosáhl celosvětové slávy díky filmu Amélie z Montmartru, který je paradoxně jeho formálně nejměkčím filmem – ale i zde pokračuje v práci s výtvarnou kompozicí obrazu.
Závěr
Město ztracených dětí je nejen vizuálně fascinujícím filmem, ale také hluboce filozofickým a kritickým dílem, které skrze snový jazyk vypráví o ztrátě lidskosti, etickém úpadku vědy, útlaku nevinnosti a záchraně skrze lásku a solidaritu. Film nevypráví klasický příběh – spíše evokuje. Je to dílo, které nelze "pouze sledovat", ale je třeba ho vstřebat.
