Film Návštěvníci 2: V chodbách času (Les Visiteurs II: Les Couloirs du Temps) je francouzská komediální fantasy z roku 1998, kterou režíroval Jean-Marie Poiré. Jedná se o přímé pokračování mimořádně úspěšného filmu Návštěvníci (Les Visiteurs, 1993).
Na scénáři se podíleli Jean-Marie Poiré a Christian Clavier, kteří zároveň stáli i za původní koncepcí série. Produkci zajišťovala společnost Gaumont, distribuční premiéra proběhla 11. února 1998.
Hlavní obsazení:
Jean Reno – Godefroy de Montmirail
Christian Clavier – Jacquouille la Fripouille / Jacquouillet
Muriel Robin – Béatrice de Montmirail
Christian Bujeau – Jean-Pierre Goulard
Marie-Anne Chazel – Ginette la clocharde
Film měl rozpočet přibližně 120 milionů franků (okolo 20 milionů USD) a navzdory silné reklamní kampani dosáhl tržeb jen kolem 40 milionů USD, což bylo podstatně méně než první díl (který v roce 1993 překonal hranici 13 milionů diváků ve Francii).
Dějová struktura a narativní výstavba
Film přímo navazuje na události prvního dílu. Po návratu rytíře Godefroye de Montmirail a jeho panoše Jacquouilla do 12. století vychází najevo, že mistr kouzelník Eusebius při časovém přenosu udělal chybu. Některé artefakty a osoby zůstaly ve 20. století, čímž došlo k narušení „časového řádu“.
Godefroy je nucen znovu cestovat do současnosti, aby napravil vzniklý chaos a získal zpět svaté relikvie své rodiny, které Jacquouille nechal v moderní době. V současnosti však naráží na své potomky, kteří žijí v přepychu a odkazují se na jeho šlechtický rod. Jacquouille mezitím vytváří vtipný kontrast se svými moderními potomky – rodinou Jacquartů, kteří se mezitím stali bohatými průmyslníky.
Narativní struktura je klasicky epizodická, využívající komediální model opakování a záměn:
Expozice – návrat do minulosti a zjištění časové chyby.
Komplikace – cesta do moderní doby, střet s potomky a ztracenými artefakty.
Klimax – série záměn a honiček, kde se rytíř pokouší zachránit relikvie i čest svého rodu.
Rozuzlení – návrat do minulosti po částečné nápravě situace.
Děj je méně soustředěný než v prvním filmu, ale rozšiřuje časoprostorový koncept, čímž vzniká výrazně „metafikční“ komedie o střetu epoch a sociálních vrstev.
Tematické a ideové roviny
Film pokračuje v tématech, která zavedl první díl, ale posouvá je hlouběji do sociální a kulturní reflexe Francie 90. let.
Střet minulosti a přítomnosti – jádro humoru vychází z kontrastu mezi feudálním myšlením středověkého rytíře a racionalitou moderního člověka. Tato dichotomie je zároveň alegorií kulturního šoku, kdy historické hodnoty (čest, odvaha, víra) narážejí na pragmatismus a konzumismus současnosti.
Sociální transformace a rodová satira – film ironizuje myšlenku šlechtické kontinuity: Godefroy nachází své potomky jako dekadentní buržoazii, zatímco Jacquouilleho potomci se stali průmyslovými kapitalisty. Změna hierarchie od středověké šlechty k moderní třídě bohatých tak představuje satiru na sociální mobilitu a rozpad tradičních hodnot.
Cestování časem jako narativní metafora – čas zde není jen prostředkem, ale symbolem ztráty identity. Zatímco v prvním díle je cesta časem vtipným motivem, zde má filozofičtější tón: minulost se stává nedosažitelnou a návrat znamená neodvratnou konfrontaci s evolucí kultury.
Styl, režie a vizuální stránka
Jean-Marie Poiré zůstal věrný svému stylu – rychlému střihu, karikované herecké stylizaci a verbální kadenci dialogů. Oproti prvnímu filmu je vizuální stránka ambicióznější: více exteriérů, větší práce se světlem a dekorací (zejména ve scénách na zámku Montmirail).
Kamera (Philippe Pavans de Ceccatty) využívá klasickou trojúhelníkovou kompozici pro komické situace a zdůrazňuje kontrast mezi historickým a moderním prostředím pomocí barevných filtrů:
teplé odstíny (hnědá, zlatá) pro 12. století,
chladné a sterilní barvy (modrá, šedá) pro současnost.
Hudba Érica Léviho kombinuje barokní motivy s moderní instrumentací, čímž vytváří zvukovou parodii na „epické“ dobrodružné filmy.
Herecké výkony a postavy
Jean Reno (Godefroy de Montmirail) – zachovává rytířskou důstojnost, ale jeho fyzická komika je zdůrazněnější než v prvním filmu. Jeho postava působí jako symbol archaické ctnosti ztracené ve světě relativismu.
Christian Clavier (Jacquouille/Jacquart) – představuje páteř humoru filmu. Jeho dvojnásobná role (středověký sluha a moderní kapitalista) vytváří brilantní zrcadlo sociální proměny. Clavier využívá groteskní gestiku a rytmizovanou dikci, typickou pro francouzskou komedii.
Muriel Robin (Béatrice) – jako potomkyně rytíře dodává filmu moderní feministickou rovinu, reflektující emancipaci žen ve společnosti.
Kritické přijetí a komerční ohlas
Na rozdíl od prvního dílu se Návštěvníci 2: V chodbách času setkali s rozporuplným přijetím. Kritici filmu vyčítali, že opakuje gagy z původního snímku a postrádá jeho spontánnost. Například Le Monde (1998) označil film za „technicky zdatný, ale dramaticky prázdný sequel“.
Na serveru Allociné má film hodnocení 2,4/5 (na základě více než 25 recenzí).
Divácky však zůstal úspěšný – ve Francii přilákal přibližně 8 milionů diváků, což i přes kritiku potvrzuje popularitu hlavní dvojice Clavier–Reno.
Film se stal později inspirací pro americký remake (Just Visiting, 2001), rovněž režírovaný Poirém, avšak s ještě menším úspěchem.
Analýza žánru a komediálních principů
Z hlediska teorie filmu patří Návštěvníci 2 do podžánru fantasy komedie s prvky historické fikce. Jeho komika je založena na třech rovinách:
Konfrontační humor – střet archaických a moderních hodnot (např. hygienické šoky, moderní technologie, jazykové nedorozumění).
Sociální parodie – zveličování třídních rozdílů a ironie nad současnou francouzskou elitou.
Metafyzický humor – ironické nakládání s konceptem času a osudu (Jacquouille, který „přepíše dějiny“ tím, že zanechá své potomky v minulosti).
Z pohledu filmové sémiotiky lze film interpretovat jako satiru na historickou kontinuitu Francie – kde se minulost a přítomnost prolínají, ale jejich hodnoty ztrácejí pevné ukotvení.
Závěr
Film Návštěvníci 2: V chodbách času představuje ambiciózní, i když méně úspěšný pokus o rozvinutí původní myšlenky o střetu epoch a mentalit. Zatímco první díl využíval časovou anomálii jako prostředek pro situační humor, druhý díl se pokouší o komplexnější sociálně-kulturní reflexi, i když za cenu rozptýlené narace.
Z hlediska filmové historie jde o významný příklad francouzského mainstreamového pokračování, které ilustruje, jak se 90. léta pokoušela spojit komerční zábavu s kulturním komentářem. Film zároveň potvrzuje dlouhodobou přitažlivost tématu časové anachronie a ukazuje, že humor o konfrontaci minulosti s přítomností zůstává jedním z nejefektivnějších nástrojů evropské filmové komedie.
