Science fiction (sci-fi) není pouze prostředkem technologické imaginace, ale také výjimečně účinným filozofickým nástrojem. Využívá spekulativních scénářů k zpochybnění základních předpokladů o realitě, identitě, poznání, etice či společnosti. Sci-fi tak umožňuje praktickou simulaci filozofických problémů, které by jinak zůstaly abstraktní nebo těžko uchopitelné.

Filozofie a sci-fi se propojují především ve třech rovinách:

  1. Ontologie – co je skutečné a co je zdání?

  2. Etika – jak jednat v situacích, které přesahují současné morální rámce?

  3. Epistemologie – jak víme, co víme? A lze vůbec poznat „pravdu“?

Tento článek zkoumá konkrétní filozofické problémy, jak je sci-fi tematizuje a jaký přínos má tato forma „fikční filozofie“ pro akademické i populární myšlení.

Ontologická nejistota: Co je realita?

Jedním z nejčastějších filozofických témat ve sci-fi je pochybnost o realitě. Tento motiv odkazuje na tradici solipsismu, Descartova skepticismu a metafyziky simulace.

  • Philip K. Dick (např. Ubik, Blade Runner, Čas se vyklouzává ze svých pantů) často tematizuje nestabilní realitu – hrdinové nejsou schopni odlišit „pravý“ svět od umělého.

  • Matrix (Wachowští, 1999) rozvíjí platónský mýtus o jeskyni – smyslový svět je jen iluze, zatímco pravda je skryta „za“ ním.

  • Simulacrum (inspirace Baudrillardem): sci-fi zkoumá, zda jsme schopni žít ve světě, který je úplně vytvořen médii, algoritmy a konstrukty (např. Westworld, The Thirteenth Floor).

Sci-fi tímto způsobem aktualizuje otázku: „Co je bytí?“ – ale činí tak prostřednictvím spekulativních prostředí, která testují hranice možného.

Etika vědeckého pokroku: Co smíme a co už ne?

Filozofie sci-fi se často dotýká hranice etiky a techniky – tedy jaké důsledky mají naše činy v kontextu nových technologií, které mění samotné předpoklady lidského života.

  • Frankenstein (Mary Shelley, 1818) je raným příkladem „vědeckého hybris“, tedy neoprávněného zásahu do přirozeného řádu.

  • Gattaca (1997) zkoumá genetické inženýrství a koncept determinismu vs. svobodné vůle.

  • Black Mirror v různých epizodách klade otázky jako:

    • Má AI morální status?

    • Je možné trestat vědomí nahrané do softwaru?

    • Jaké jsou limity paměti a souhlasu ve společnosti řízené algoritmy?

Tyto příběhy přinášejí etická dilemata, která nejsou snadno řešitelná tradičními nástroji morální filozofie – protože předpoklady samotného „člověka“ jsou narušeny.

Epistemologie a poznání: Lze poznat pravdu v komplexních systémech?

Sci-fi často tematizuje limity lidského poznání.

  • Ve filmu Annihilation (2018, adaptace románu Jeffa VanderMeera) se lidská mysl nedokáže racionalizovat cizí formu reality, která přetváří biologii, jazyk i čas.

  • Solaris (Stanislaw Lem) tematizuje kognitivní hranice vědeckého přístupu: mimozemský oceán je vědomý, ale nepoznatelný – není možné jej interpretovat podle lidských modelů.

  • Arrival (Ted Chiang / Denis Villeneuve) využívá jazyk jako formu epistemického přetvoření vnímání času a reality (hypotéza Sapir-Whorf).

Tyto texty tematizují otázku, zda lidské poznání je schopno uchopit realitu, která přesahuje antropocentrické a jazykové rámce.

Identita, subjekt a posthumanismus: Kde končí člověk?

Moderní sci-fi rozšiřuje filozofii subjektu a klade otázky po postlidské existenci:

  • Co definuje „já“, pokud je tělo vyměnitelné (Altered Carbon) nebo digitalizované (Ghost in the Shell)?

  • Může mít robot vědomí a nárok na práva (Ex Machina, A.I., Detroit: Become Human)?

  • Jak se mění etika, pokud subjekt není fixován biologicky, ale je síťovým konstruktem (Her, Transcendence)?

Tato témata jsou úzce propojena s filozofií posthumanismu (Donna Haraway, Rosi Braidotti) a aktualizují klasické otázky po duši, osobní kontinuitě a svobodné vůli.

Sci-fi jako metoda filozofického myšlení

Science fiction slouží v praxi jako forma aplikované filozofie. Filozofové i pedagogové využívají sci-fi k:

  • modelování myšlenkových experimentů (např. „teleportační paradox“ ve Star Treku),

  • výuce etiky v lékařství, AI a kyberbezpečnosti,

  • rozvoji filozofie budoucnosti (futures studies),

  • popularizaci složitých teorií (např. The Good Place – morální filozofie).

Autoři jako Thomas Metzinger, David Chalmers nebo Nick Bostrom přímo čerpají ze sci-fi a považují ji za nepostradatelný rámec pro testování radikálních hypotéz.

Závěr: Sci-fi jako filozofická laboratoř možných světů

Filozofie sci-fi neslouží jen jako intelektuální hra. Je to laboratoř, kde se testují mezní podmínky myšlení, předpoklady civilizace i základní pojmy lidskosti. Umožňuje překročit hranice tradiční argumentace pomocí:

  • radikálních hypotéz,

  • narativních simulací,

  • spekulace jako poznávací metody.

Sci-fi tak rozšiřuje samotný rámec filozofie a umožňuje prožívat a zpochybňovat to, co bychom jinak považovali za samozřejmé.