Science fiction (sci-fi) nevznikla najednou, ale vyvíjela se postupně jako výsledek kombinace vědeckého myšlení, literární imaginace a společenských změn. Zakladatelé sci-fi nejsou pouze autoři, kteří jako první použili technologická témata – byli to spisovatelé, kteří dokázali vytvořit nové narativní struktury propojující vědu, filozofii a fikci. V tomto článku se podíváme na čtyři klíčové zakladatele sci-fi: Mary Shelley, Julesa Verna, H. G. Wellse a Karla Čapka, a analyzujeme jejich konkrétní přínosy.

Mary Shelley (1797–1851): První vědeckofantastický román

Dílo: Frankenstein aneb Moderní Prométheus (1818)
Přínos: Zavedení vědeckého motivu do gotického románu.

Mary Shelley vytvořila pravděpodobně první dílo, které splňuje kritéria moderní science fiction. Frankenstein zobrazuje vědce Viktora Frankensteina, který za pomoci tehdy nových poznatků z oblasti galvanismu oživuje mrtvé tělo. Román klade zásadní otázky:

  • Jaká je etická odpovědnost vědce?

  • Kde jsou limity poznání?

  • Může vědecký úspěch přinést společenský rozklad?

Shelley tímto dílem předběhla pozdější témata transhumanismu, umělé inteligence i bioetiky.

Jules Verne (1828–1905): Technologický realismus a cestovatelská sci-fi

Díla: Cesta na Měsíc, 20 000 mil pod mořem, Cesta do středu Země
Přínos: Systematické používání tehdejších vědeckých poznatků jako základ spekulace.

Verne nebyl pouhý snílek, ale důsledný popularizátor vědy. Ve svých románech se opíral o poznatky z matematiky, fyziky a geografie. Jeho styl „vědeckého dobrodružství“ vytvořil subžánr hard sci-fi, tedy příběhy, které se snaží zachovat vědeckou přesnost.

Zároveň rozvíjí archetyp vědeckého hrdiny – například kapitán Nemo v Nautilu je nejen technicky brilantní, ale také filozofický individualista.

H. G. Wells (1866–1946): Spekulativní společenské sci-fi

Díla: Stroj času, Válka světů, Neviditelný muž, Ostrov doktora Moreaua
Přínos: Zavedení sci-fi jako nástroje sociální a etické reflexe.

Wells se od Verna liší tím, že se méně zajímá o technický realismus a více o sociální důsledky vědeckého pokroku. Jeho romány často fungují jako alegorie politických či filozofických otázek:

  • Stroj času zobrazuje třídní rozdělení jako evoluční degeneraci lidstva.

  • Válka světů je metaforou britského imperialismu a civilizační arogance.

  • Ostrov doktora Moreaua se dotýká bioetiky a hranic mezi člověkem a zvířetem.

Wells tak položil základ tzv. sociálně-filozofické sci-fi, později rozvíjené autory jako Orwell, Le Guin či Dick.

Karel Čapek (1890–1938): Tvůrce pojmu "robot" a sci-fi dramatiky

Dílo: R.U.R. (Rossumovi univerzální roboti) (1920)
Přínos: Pojmenování a filozofická kontextualizace umělé inteligence.

Ačkoli Karel Čapek netvořil primárně jako sci-fi autor, jeho divadelní hra R.U.R. měla zásadní dopad na vývoj žánru. Pojem "robot" (navržený jeho bratrem Josefem) se stal mezinárodně uznávaným termínem pro umělou bytost vytvořenou člověkem.

V R.U.R. jsou roboti původně pracujícími stroji, ale získávají vědomí a nakonec vyhladí lidstvo. Hra předvídá:

  • vzpouru strojů,

  • ztrátu lidskosti kvůli industrializaci,

  • nutnost etické kontroly vývoje technologií.

Čapek tím ovlivnil nejen literaturu, ale i filozofii technologie, kybernetiku a AI etiku.

Závěr: Zakladatelé jako architekti žánru

Mary Shelley přinesla vědeckou etiku, Jules Verne vědecký realismus, H. G. Wells sociální metaforu a Karel Čapek technologickou symboliku. Tito čtyři autoři vytvořili pilíře, na kterých moderní sci-fi dodnes stojí:

  • Technická věrohodnost

  • Etické otázky

  • Sociální reflexe

  • Futuristická imaginace

Jejich přínos nelze chápat pouze jako literární – šlo o ideové architekty způsobu, jakým si společnost představuje budoucnost, vědu a sama sebe.